Zápisky filmového fandy

(Seminář japonských a mongolských filmů, Veselí nad Moravou, 9 -11. 3. 2007).

Jako každoročně poctili zástupci našeho filmového klubu jarní Seminář japonského a mongolského filmu ve Veselí nad Moravou. Zopakovala se loňská pánská sestava Milan Kostelník a Jirka Fiala. Páteční odpolední provoz nám trochu komplikoval náš časový plán. Ale nakonec jsme autem stihli vše tak,  jak jsme chtěli aniž bychom museli nadměrně porušovat předpisy. V 16:30 jsme již seděli v obrovském kině Morava ve Veselí. Kino stojí na velkém dost neútulném veselském náměstí a je tak o třetinu větší než Vatra. Je v něm však lepší vzduch i tepleji. Sedadla jsou  silně jetá... Po akreditaci, se kterou nebyl problém, jsme vstoupili rovnou do filmového dění na plátně.

Seminář byl letos  zaměřen v  japonské části na filmovou tvorbu inspirovanou, resp. adaptovanou podle děl Edogawy Ranpo ( 1884-1965) japonského romanopisce detektivek a temných příběhů – velkého obdivovatele Edgara Allana Poea a A.C. Doyla. Naším prvním vyhlédnutým a shlédnutým filmem byli BLÍŽENCI (Jap. 1999, 82 min) v režii Šinja Cukamoto. Tento film,  který běžel před pěti lety v distribuci Artcamu  se představil svou vizuálně vytříbenou kamerou, atmosférou i příběhem. Ranpův námět vychází z klasického motivu dvojnictví nebo rozdvojenosti. Vynikající je scéna dvojího souběžného nočního bušení na okno a dveře s kulisou vichřice venku. Divák je dokonale v ději a sám neví, kam se vrtnout dřív, stejně  jako hlavní hrdina, doktor  – k ženě s děckem a cholerou nebo ke starostovi napíchnutému na kůl... Nejednoznačný konec, který nás zavedl jakoby na začátek nebo k pokračování téhož osudu pro další generaci... Velmi dobrý snímek (M****) (J****).

Po filmu následovala nutná pauza na ubytování „přes ulici“ v hotelu Veselan, který po loňské odstávce opět otevřel své pokoje. Požili jsme trochu jídla a pití před večerní a noční filmovou dávkou. Čekal nás snímek z roku 1969 SLEPÁ BESTIE (Mondžú/Blind Beast) v režii klasika japonského filmu Josuza Masamury. V textu k semináři je film uveden jako „pozoruhodná studie posedlostí, manipulativních emocí a perverzní stránky umění“.  Film svými výtvarnými rekvizitami i příběhem šokuje. Únos mladé modelky slepým sochařem do uzavřené tovární haly je rozvinutím až do krajnosti modelu tzv. „švédského syndromu“ unesených. Jen tři postavy - modelka, slepec-sochař a milující sochařova maminka jsou protagonisty této perverzní hry. Ohromující jsou obrovské údy (uši, nohy, ruce, ňadra, ústa, oči...), které na stěny svého ztemnělého ateliéru sochař posedlý ženským tělem vymodeloval. Pak další  rekvizita – obrovská, snad latexová nahá ženská těla – vymodelovaná ze zadu i ze předu – ležící na celé ploše podlahy ateliéru. Určitě inspirace pro Almódovara.  A tam se odehrává napřed boj modelky o útěk, smrt matinky, pak postupné podlehnutí modelky, její slepota a tělesná láska s následnou katarzí ve  vzájemném milostném sebepoškozování a smrti... Osobně to považuji za dobrý snímek, ale podruhé ho vidět nemusím... (M***) (J ****). 

V nočním čase proběhly na plátně ještě dvě japonské anime. Kratší TV snímky mne nijak zvlášť neoslovily.

Na druhý den ráno posilněni bufetovou stravou jsme začali snímkem RANPO (1994, Japonsko, režie: Kazujoši Okujama). Film byl natočen ke stému výročí narození spisovatele a originálním způsobem vypovídá o prolínání světa uměle stvořených příběhů a skutečných událostí. Toto svým způsobem vytříbené filmové dílo bylo tajemné a trochu nám námětově rezonovalo s příběhem Berenice od E.A Poea. Vynikající scéna opakovaného promítání filmu s objímáním a laskáním  nahého ženského těla  na plátno - tělo, tvořené zase objímáním a laskáním nahého ženské těla. Ztrácíte přehled co je skutečnost a film a o to šlo... Snímek na hranici velmi dobrého hodnocení....(M***,5) (J***). Abychom toho neměli málo tak po dobrém obědě jsme zasedli  k další Ranpově adaptaci tentokrát s názvem RANPOVO PEKLO, povídkovém filmu režisérů A.Džissódži,A. Kaneka, H. Sató, S. Takeuči) z roku  2005. Film je zřejmě účastí více režisérů nevyrovnaný a v některých případech dost nechutný. Za nejlepší lze považovat povídku Zrcadlové peklo od Džissódžiho . Opět bravurní téma jako střižené od  A.C. Doyleho – temná detektivka o zlu, které ukryto v dávném zrcadle rozleptává ženám obličeje. Nejhustější byly povídky Housenka a Brouci. V Housence šlo o týrání torza mužského těla dominantní ženou. V Broucích bylo zpracováno podobné téma jako ve Slepé bestii. Podstatou byl  únos herečky svým úchylným řidičem – obdivovatelem. Co se vrylo navždy do paměti z Brouků? Závěrečné objetí muže s rozkládající se, červy prolezlou a  pořádně nafouknutou mrtvolou herečky. Když je rozpletli řekl únosce údivnou otázku – „Co je?“ . Víckrát to vidět nemusím. Celkové hodnocení filmu - pěkně hnusné, opravdu peklo  a  filmově nic moc... (**) (J*** třetí hvězda za to, že jsem byl v kině po delší době mírně řečeno překvapen).

Po těchto „stěnolezech“ člověk nemohl nejít na nádhernou  URGU, 1991, Rusko/Francie v režii Nikity Michalkova.  Film o obyčejném přátelství a životě v harmonii s přírodou byl balzámem na rozbolavělou duši po těch japončících. Příběh nás zavádí do mongolské stepi, kde dochází ke střetu různých civilizací,  z nichž jedna z nich zaniká... Bylo to milé, úsměvné a hluboce lidské, jak to Michalkov umí. A na závěr: Urga je dlouhý bič mongolských pastevců, kterým  chytají dobytek. Když chtějí být s ženou sami tak odchází do stepi a zapíchnou tam urgu a ta je vidět z daleka. Náhodný kolemjdoucí ví, že má obejít místo obloukem a zachovat milencům potřebný klid. No, není to nádherné... Celkové hodnocení: nejinak než vynikající!!! (M*****) (J****). Při večeři jsme  vše s Jirkou rozebrali. Poslední film společně s dobrou pizzou vč. vynikajícího  Budvaru Burgermaister (13) nám zahnaly ty nejhorší chmury, které jsme před tím nabrali.

Po večeři jsme zkoušeli jeden mongolský film Psí dny, ale záznam byl velmi nekvalitní. Film, spíše baladický dokument se zdál amatérský a zdlouhavý. Z večerního programu nás zaujal ještě snímek VRAH MLÁDÍ (1976, Japonsko, režie: Kazuhiko Hasegawa). Tento režisér je dnes spíše producent a natočil jen dva filmy. Film byl inspirován novelou K. Nakagamiho Hadí chtíč, která vychází z reálného případu vraždy rodičů rukou jejich vlastního syna. Film je svým způsobem alegorickým případem dospívání, kdy dochází k různě vypjatému odmítnutí rodičovských autorit. Režisérovi šlo o psychologii hlavní postavy- mladíka, který jakoby mimochodem, bezcitně ubodá své rodiče. Je to dost krvavé a brutální, ale ne samoúčelné. Celkové hodnocení: dobrý film, který chtěl v některých momentech trochu více filmového střihu... (M***) (J ****). Pak následovalo několik anime, kde mne zaujaly podivné Větrné příběhy, nekonvenční snímek vynikajícího animačního studia Production IG. Půlnočním filmem, který jsme ještě bez zamhouření oka dali, bylo pravé japonské filmové béčko ŽENA ZE SEKCE NULA: RUDÁ ŽELÍZKA (1994, Japonsko, režie: Jukio Noda). Tento film patří mezi tzv. exploatační filmy, které do kin lákají zobrazováním tabuizovaných, skandálních či ve vysokém umění nepřijatelných témat. Je zobrazeno explicitní násilí ve spojení s nahotou a sexualitou. Příběh prostinký o únosu dcery vysokého politika bandou pěkně hnusných zločinců. Zločinci po mnoha nechutných peripetiích jsou odstraněni jeden po druhém tajnou policejní supermankou, která má povolení zabíjet. Dobro zvítězí nad zlem a zůstává hořký pocit,  v čem to vlastně žijeme. Už víme, kde čerpá své příběhy Tarantino... (M **) (J ***,5) Pak jsme šli nad ránem spát.

Poslední nedělní projekci jsme věnovali druhému snímku od režiséra Hasegawy z roku 1974 s názvem MUŽ, KTERÝ UKRADL SLUNCE. Opět docela zajímavý kousek, který ale trpěl určitou zdlouhavostí a vrstvením mnoha témat. Znuděný středoškolský učitel jen tak, že už měl dost lidí a vlády,  ukradne plutonium a doma v troubě si velice důmyslně připraví atomovou bombu. Začne obtěžovat město, ale spíš tak, že chce, aby televize prodloužila přenosy z baseballových zápasů, nebo aby přijeli Rolling Stones. Trochu to připomíná americký Volný pád, ale ústřední postava není tak stresována. Klučík to vlastně dělá pro radost a z nudy. Film nekončí dobře, zločinec má stále bombu a detektiv a´la Clint Eastwood je po desítkách kulek a pádu z mrakodrapu konečně mrtvý (herec byl prý známý tím, že nikdy nechtěl umřít). Mladík – zločinec  odchází a bůhví, co ještě s bombou provede, ale po hrstech mu padají vlasy. To víte, v troubě péct Plutonium... Celkové hodnocení snímku : trochu lepší nic moc. (M**) (J ***).

A to byl konec. Viděli jsme celkem 8 celovečerních filmů. Za určitý nedostatek považujeme to, že drtivá většina filmů byla na formátu DiViX. Dataprojektor nebyl moc silný ve svícení a zejména ty temnější filmy člověk někdy luštil. Jinak to byla příjemná akce s příjemnými lidmi a trochu nepříjemnými filmy, ale to jsme čekali. Japonci mají rádi tu odvrácenou a temnou stránku naší duše...Uvidíme co nás čeká na přes rok...

- Milan Kostelník-

škála použitého hodnocení:

* hrůza

** nic moc

*** dobrý

**** velmi dobrý

***** vynikající

úvodní stránka