Čum sem, čum tam   -  zpráva ze semináře Čínského filmu ve Veselí nad Moravou,

13. - 15.března 2009.

Tou nesmyslnou zkomoleninou jsme v dětství zesměšňovali čínské jazyky, aniž bychom samozřejmě věděli, jak se v Číně mluví. Dětství v 60. a 70. letech bylo v politice poznamenáno vojenskou roztržkou mezi dvěma velmocemi - Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou. Čína pro nás tudíž byla zakázaná země a věděli jsme o ní jen málo. Dnes je tomu samozřejmě jinak a naše obchody překypují zejména textilním zbožím a elektronikou z této dálněvýchodní země. A také kinematografie této nejlidnatější země světa nám přestává být neznámá. Téměř každý rok se v naší distribuci objeví čínský film nebo film čínského režiséra v produkci některé filmové velmoci. Veselským pořadatelům klubového semináře tak přišlo dobré otevřít tuto pokladnici filmových příběhů. Sice vypadl z programu oblíbený japonský film, a plátno tak opanovaly jen filmy s čínskou tematikou. Naše úderná filmová skupina ve složení Fiala – Kostelník rozmnožila prořídlé řady akreditovaných účastníků. Kolegové z veselského filmového klubu naznačili, že ještě tak nízkou návštěvu neměli. Tak nevím, zda to způsobila krize nebo to, že seminář vpadl do jarních prázdnin (alespoň ve Zlínském kraji prázdniny byly). Na druhou stranu jsme do Veselí mohli na začátek semináře dorazit docela v klidu. Jirka měl volno a já také prožíval zkrácený pracovní den. Jízda autem byla celkem plynulá a vyhnuli jsme se tradiční páteční špičce ve Zlíně. Veselí nás uvítalo teplým počasím. První kroky hned vedly do velkého kina Morava. U vchodu nás odbavily milé dámy z MKS ve Veselí, důkladně nám stáhly zápěstí označovací páskou. Obdrželi jsme dobře zpracovanou programovou brožuru se všemi potřebnými údaji. Spojovací slovo mezi jednotlivými filmy pak mohlo být jednoduché a krátké. Zajišťoval ho vedoucí kina Morava Mirek Beinhauer.

Prvním filmem, který jsme shlédli, byl film Li Wenhua  Odkaz předků z roku 1982. Když došlo ke zlepšení vztahů s Čínou, tak i do české distribuce v rámci tzv. Letního festivalu pracujících byl dovezen první čínský film po dvaceti letech. Tato průměrná čínská produkce měla za cíl poukázat na čínské tradice a ukázat je světu. Film Odkaz předků bez invence a s poněkud dřevěným herectvím sleduje osudy rodiny, která vyráběla lidové hliněné figurky. Film se tváří jako epické drama a bylo celkem zbytečné jej vidět. Snad jediným kladem byly věrné čínské reálie, ve kterých se příběh odehrává.

(Hodnocení: M.K.: * a půl,  J.F.:  **a půl – myslím že to nebylo špatné navození atmosféry, souhlasím však s Milanem, že nevidět jej , nic moc by se nestalo )

Po tomto celkem nevydařeném úvodu jsme se přesunuli přes ulici do oblíbeného hotelu Veselen, který stále hřeší v kvalitě na to, že je ve Veselí vlastně jediný. Po zabydlení jsme zašli na vernisáž fotografií z Číny do galerie Ve dvoře. Obrázky to byly hezké, ale takové reklamní. Celý seminář se vlastně nesl v jednom obrovském rozdílu: jak by si Číňané přáli, abychom Čínu vnímali a tím, jaká ve skutečnosti je. Hlavním večerním programem byl v pátek víc jak tříhodinový nezávislý dokument Vesnická klinika doktora Ma od režiséra Cong Fenga z roku 2008. Snímek získal na festivalu v Berlíně 2009 cenu jako nejlepší asijský film. Pro veselské klubisty to zřejmě byl špičkový úlovek, ale s Jirkou jsme se shodli, že dát trochu stereotypní tříhodinový dokument do hlavního pátečního programu byla docela odvaha. Film je naturálním záznamem rozhovorů v čekárně u doktora, respektive v jeho ordinaci s  prostřihy na neuvěřitelně bídné životní  podmínky v severní Číně. Všichni z vesnice se snaží dostat do města a v čekárně si naříkají. Doktor Ma tam sedí, měří tep, poslouchá nářky pacientů, kouří a píše recepty na bylinky, které vydává jeho žena v improvizované lékárně v rohu místnosti. Určitě silný snímek, ale poněkud dlouhý. (Hodnocení: M.K.:***, J.F.: *** - při poloviční stopáži, která by byla dle mého názoru dostatečně sdělná, bych dal možná skoro plný počet)

Posledním filmem, který jsme v pátek viděli, byla předpůlnoční filmová lahůdka dánského režiséra Henrika Rubena Genze Číňan (2005). Film jsme uvedli i v našem filmovém klubu a už tehdy na mne zapůsobil. Příběh dánského stárnoucího instalatéra, kterému se rozpadlo manželství a on ztrácí chuť žít, je plný jemného humoru, lásky i křehkého smutku. Mohli bychom zjednodušeně říci o příběhu filmu – kterak přes čínské nudle instalatér ke štěstí přišel. Lidské osudy  nejsou sice tak jednoduché,.ale fingovaná svatba kvůli vízu je vděčné téma. A tato variace má všechny atributy vynikajícího filmu – sevřený a sdělný příběh, výborně vystavěný dramatický oblouk i závěrečné prohlédnutí postav. (Hodnocení: M.K.: *****, J.F.: ***** viděl jsem jej prvně a byl jsem nadšen).

Hluboko v noci jsme film zapili ve svém hotelu dvěma plzeňskými.

Ráno jsme začali v rohovém pekařství s kávou, čajem a výborným pečivem. První film jsme sice vynechali, ale již v deset hodin jsme byli v kině a mohli jsme vidět režijní debut Zhang I-  moua  Rudé pole (1987). Film popisuje tvrdý úděl venkovanů ze severovýchodní Číny na začátku 30 let minulého století. Dnes již ostřílený režisér (mimo jiné Zavěste červené lucerny, Cesta domů, Hrdina, Klan Létajících dýk atd.) vzdal filmem hold strohému realismu i baladickému kouzlu lidového mýtu. Ústřední postavou je žena, která dle čínské tradice nepodléhá mužům, ale je aktivní hrdinkou, burcuje je k odporu vůči japonským okupantům. Celý film je natočen ve stylové i vizuální filmové čistotě, která nadchne každého filmového diváka. Snad jen s tím vínem vyráběných na Rudých polích bychom měli být opatrní… (Hodnocení: M.K.: *****, J.F.:  *****  jeden z vrcholů semináře).

Po této filmové lahůdce jsme očekávali další filmový opus. Další film byl vlastně státní zakázkou. Číňané chtěli trochu zastínit filmovou slávu Bertolucciho Posledního císaře a rok po jeho úspěchu (v r. 1988) natáčí svou verzi v podobě Poslední císařovny. Jedná se vlastně o takový truc-film. Na tvorbě tohoto jemně propagandistického snímku se podepsali dva starší renomovaní čínští režiséři: Jia-lin a Li Hang Hsiang. Císař v tomto snímku není zdaleka tak zlidštělý jako u Bertolucciho. Tady je to ve své podstatě pěkný syčák, kterému šlo jen o konkubíny a o to, jak se zaprodat úhlavním nepřátelům Japoncům. Snímek se soustřeďuje víceméně na ženské osazenstvo paláce, ale celkově je dramaticky poměrně rozbitý a stává se mírně nepřehledný. Ocenit se dá herecký výkon hlavní představitelky. Film není žádné výjimečné dílo  a svou filmovou existenci může ospravedlnit opravdu jen díky tomu podivnému kontrapunktu s Posledním císařem od Bertolucciho.

(Hodnocení: M.K.: **,5, J.F.: ** )

Dalším snímkem našeho programového výběru byl novější film Nepoznané rozkoše z r. 2002 od režiséra Jia Zhang-ke. Film natočený nezávislým způsobem na digitální  formát je režisérův třetí film. Jedná se o syrový a neutěšený pohled na realitu čínské mládeže v provinčním městě. Nezaměstnaní a znudění mladíci se projíždějí po městě na mopedech. Aby neupadli do úplné beznaděje, vrhají se do zběsilého hledání všech možných rozkoší. Film trpí trochu dějovou roztříštěností, délkou stopáže i absencí příběhu. Celkem nás nechal netečnými. (Hodnocení: M.K.: **, J.F.: **).

Zřejmým vrcholem semináře byl monumentální opus Bernarda Bertolucciho Poslední císař z roku 1987. Ač u zrodu filmu stál Ital, film je plný čínské kultury a precizně vytvořené reálné čínské atmosféry. Bertolucci v působivých obrazech zachytil 59 let života posledního čínského císaře. Ovšem ne jako nepřítele, jak jej chtěla vidět oficiální čínská místa, ale spíše jako vzdělaného člověka. Byl sice zmítán dějinami, ale zachoval si lidskou tvář. Film je geniální syntézou výpravného epického vyprávění a esteticky dokonalého uměleckého díla. Oscarová žeň z roku 1988, kterou film vynesl, je důkazem uměleckých i komerčních kvalit tohoto díla.

(Hodnocen: M.K.: *****, J.F:  **** a půl).

Tříhodinové filmové hody spojené s předchozím filmem uplynuly jak voda a byli jsme zase před půlnocí. Nevím proč, ale pak dramaturgie zařadila další evropský snímek o Číňanech. Polský snímek Michala Kwieciňského z roku 2006 Stážisté patří k těm, které chtějí těžit nějaký komediální potenciál ze střetu kultur. Bohužel tento snímek jej nemá.

Po půlhodině sledování  hloupých dialogů jsme kinosál opustili k tolik potřebnému odpočinku.

Na neděli jsme měli naplánovány dvě filmové projekce. Obě splnily nad očekávání naše představy. Hned z rána jsme měli možnost vidět film režiséra Whang Xiaoshuai z roku 2001 Pekingské bicykly. Film pojednává o dvou mladících – naivně poctivém a houževnatém vesničanovi, který reprezentuje „sůl země“ a neméně naivním, ale protřelejším studentovi, jež se stydí za svou chudobu. A tak si napřed kluci navzájem kradou kolo, aby si jej posléze na půl dne půjčovali. Jeden proto, aby si udržel zaměstnání a druhý pro prestiž. Velmi srozumitelný a sdělný příběh získal na Berlinale Velkou zvláštní cenu. Svým způsobem je film oslavou neorealismu a nejcennějším na něm, vyjma dobře vyfabulovaného příběhu, je výpověď o současném životě ve velkoměstě (bohaté výstavné čtvrti a mrakodrapy a na druhé straně chudoba a ubohé baráčky lemující křivolaké uličky).

(Hodnocení: M.K. : ****, J.F.. ***** pro mne nejlepší kousek celého semináře )

Posledním filmem celého semináře se pro nás stal film režiséra Xie Jina z roku 1986 Ibiškové městečko, který v roce 1988 vyhrál MFF v Karlových Varech. Tento svým způsobem politický film se vypořádával s obdobím kultu Mao Ce-tunga a jeho kulturní revoluce. Dá se říci, že je to film čínské „perestrojky“, který končí tak trochu soudružsky „co jsme si, to jsme si, teď už je všechno v pořádku.  I když jsem tě dal pro nic a nic zavřít, odteď jsme zas noví soudruzi…“ Ale politické mýlky a diktatury hýbou lidskými osudy, které nejednou končí tragicky a nic nejde vrátit zpátky. Ústřední postavou je opět mladá žena, která ve shodě s čínskou tradicí je věrná, pracovitá, laskavá a pokorná. A díky této své přirozenosti se stává nevinou obětí moci. Film se tak stává silným snímkem o době, která prověřovala charaktery. Když jsme s Jirkou odcházeli, řekli jsme si, že to byl film spíše pro zahraniční publikum, aby bylo vidět, jaká je v Číně svoboda uměleckého projevu. Koneckonců tento komunistický tah známe i z jiných kinematografií. (Hodnocení: M.K.: *****, J.F.: **** ).

Seminář pro nás skončil. Opět to bylo pro mne takové příjemné a pomalé skoro jarní setkání s filmem, Jirkou a Veselím. Je dobře, že klubisté z Veselí do toho jdou zas a znova. Držme jim palce, aby se tajné přání udělat příště jihokorejský film zdařilo.

Zapsal: Milan Kostelník

Poznámka:

Hodnotící škála: * hrůza, ** nicmoc,*** dobrý, **** velmi dobrý, ***** vynikající s možností použít půl hvězdičky.

úvodní stránka