|
|
|||||
|
|
|
|
|
|
|
|
Jednou za pár let se Alan Wilder (ex Depech Mode) zavře na několik měsíců do studia a vyrobí desku. Nic ho netlačí, nemá kam spěchat a tak se vždy jedná o dokonale vybroušený klenot. A podařilo se i tentokrát. SubHuman není deska pro každého. Kdo se ale odváží vstoupit do tohoto hudebního labyrintu bude odměněn především úchvatnou až „lynchovskou“ atmosférou a mrazem běhajícím po zádech. Kdo se bojí, ať raději zůstane venku na sluníčku a poslouchá to na co je zvyklý. SubHuman působí o něco kompaktněji než předešlé nahrávky, ve kterých Wilder využíval většího počtu hostujících vokalistů. Tentokrát vsadil pouze na dva – Carlu Trevaskis ve dvou a Joe Richardsona ve zbylých pěti kompozicích. Právě osoba Joe Richardsona a jeho projev je pro vyznění desky velmi určující. Skladby sice nesou výrazný Wilderův rukopis, jsou plné nejrůznějších zvuků o jejichž původu se lze dlouze dohadovat, ale zdaleka nejvýrazněji čerpají z dřevního blues. Podíl elektroniky a „živých“ nástrojů je zde vyrovnanější než v minulosti. Domnívám se, že deska má potenciál oslovit milovníky průkopníka blues Muddy Watterse i vyznavače elektroteroristů Nine Inch Nails… Skvostné!!! Hodnocení: ***** P.S. Doporučuji přidat pár korun za speciální dvoudiskovou edici, kde na přiloženém DVD najdete alternativní verzi celé desky subHuman / Redux, 5.1 DTS Dolby Surround verzi a 7 videoklipů z předcházejích desek. _______________________________________________ MIDI LIDI - ČEKÁNÍ NA ROBOTA Nahrávka Čekání na robota od formace
MIDI LIDI se ke mně dostala omylem. Přišla mi poštou místo jiné, kterou jse Hodnocení: **** /fi/ http://www.myspace.com/midilidi _______________________________________________
MANIC STREET PREACHERS - SEND AWAY THE TIGERS Není to tak dávno, co autorský tandem velšských Manic Street Preachers – Nicky Wire a James Dean Bradfield vydali svá sólová alba. Alba to jsou zajímavá, nicméně hned po vydání jsem tvrdil, že každému něco chybí – asi právě účast spoluautora. A nové album Manics toto dokazuje! Stylově i zvukově to sice není nikterak objevné album, ale to asi nikdo ani nečekal. Oproti předešlé desce Bloodlife, která byla možná až příliš uhlazená, vyvolává tato vzpomínky na vrcholné tvůrčí vzepětí kapely, které podle mne zosobňuje album The Holy Bible. Naléhavý Bradfieldův zpěv vygradovaný v refrénech, kytarový zvuk – precizně přiostřený a přehledná struktura písní (sloka – refrén – sloka) dává většině skladbám hitový potenciál. U takto kompaktní desky téměř nemá smysl hledat nějaké silnější a slabší momenty. Slabiny v podstatě nemá – tedy pokud pominu to, že se Manics nikam dál neposunuli (no jo, ale kam?) a pokud bych přeci jen měl něco vyzdvihnout, tak je to třeba účast Niny Persson z Cardigans) v prvním singlu a předposlední divočinu Imperiál Bodybags – to je skutečný rock and roll! Hodnocení: **** /fi/ Zde si můžete pustit několik klipů http://www.manicstreetpreachers.com/07/video/index.html _______________________________________________
THE HORRORS - STRANGE HOUSE Poprask, který vyvolávají britští novináři kvůli novým hudebním objevům nám zde připadá srandovní. Korunu všemu tomu humbuku kolem urputné snahy objevit nové Beatles nasadili v časopisu NME když za novou velkou hvězdu označili kapelu The Horrors, která v té době neměla ještě ani CD. No to tedy není nic pro mne – nějací protěžovaní týnejdžři…. Po čase mi to ale nedalo. Na jejich první dlouhohrající desku jsem četl zdrcující, ale velmi sdělnou recenzi. Připadalo mi, že to co recenzent shazoval by se mi mohlo naopak líbit, a tak jsem si desku pořídil. Nemyslím si, že by popularita této kapely měla dlouhé trvání. Pokud by kapela měla ve stejném duchu na tuto desku navazovat, stala by se asi trapná. Ledaže by to dokázala posunout někam dál…. Každopádně tahle deska stojí zato! Ještě jsem neslyšel, že by se někdo rochnil v postpunku 1. poloviny osmdesátých let s takovou chutí! Vnímám to jako velkou zábavu - jak se chlapci chopili hudby svých rodičů. Patrně doma našli staré desky The Birthday Party nebo Siouxsie And The Banshees a ty si zamilovali (a já se jim nedivím…). Ale pozor! Ono to není jen oprašování starých vzorů. Do této nahrávky se jim podařilo napěchovat takové množství energie, že by bylo nespravedlivé je označovat za pouhé plagiátory. No uvidíme jak se jim povede dál. Moment překvapení podpořený skvělou (jak jinak než) hororovou image a masivní kampaní médii využili bezezbytku…. Hodnocení: ****1/2 /fi/ Zde můžete slyšet ukázky i vidět klip _____________________________________________________
Kapela Sunshine se možná k nelibosti některých svých ortodoxních fandů vyvíjí. Pro nás ostatní je to zpráva nadmíru dobrá. Jejich aktuální deska Dreamer totiž po všech stránkách předčí své předchůdce! Ale popořadě. Od Sunshine se čeká hodně. Je to přece jedna z mála (asi tak ze dvou či tří) skupin, o které se dá říct, že zaznamenala jakýsi ohlas v zahraničí, byť naděje po vydání předchozí desky nebyly asi zcela naplněny. Přestože nejsou Sunshine hudební revolucionáři, mají svůj nezaměnitelný zvuk. K tomu je potřeba dodat, že jejich skladby jsou nabušené pořádnou dávkou energie, která se projevuje nejen na jejich koncertních vystoupeních, ale podařilo se ji dostat i na desky. Což je docela vzácné. Zlí jazykové tvrdí, že se Sunshine novou deskou zaprodávají, že je podbízivá, vyměklá a já nevím, co ještě všechno…. Nesmysl! Sunshine byli dříve hlučnější a na první poslech možná syrovější. Jejich energie hřměla zpoza zvukových stěn a někdy se trochu ztrácela v nánosech rámusu. Oproti tomu na nové desce vyvěrá na povrch v čistší a intenzivnější formě, která dokáže podstatně lépe zasáhnout cíl a sevřít ho drtivým stiskem. Dreamer není popově líbivý, přestože zde přibyly výraznější melodie. Je to velmi zneklidňující mnohovrstevnatá deska, která si neodbytně vyžaduje další a další poslech. Kromě toho je to také skvělá taneční deska. Myslím, že některé skladby mají potenciál rozžhavit parket doběla. Mám podezření, že jde o opravdu výjimečnou věc…. Hodnocení: ***** /fi/ Ukázky najdete zde. _______________________________________________ Hodnocení - stejně jako u filmů: * hrůza ** nic moc *** dobré **** velmi dobré ***** výjimečné
|
Björk je nezdolná výzkumnice zvuku. Její práci bychom mohli nazvat třeba „Nevšední kombinace hluků a melodií, jež může snést lidské ucho, a která ještě připadá posluchači příjemná“. Nutno připomenout, že s obrovským i méně přesvědčivým úsilím na tom dělá řadu let – zopakujme si to s pomocí školní terminologie. Základku prošla společně s partou výtržníků Sugarcubes. Větší individualistkou se stala na střední a její maturita v podobě alba Debut dodnes vyráží dech. Bakalářskou prací by se dalo nazvat album Post, kterým se stala nekorunovanou královnou elektronické hudby devadesátých let. Následuje nejucelenější dílo – album Homogenic a diplomka, která musela předem uzemnit každého oponenta. Už ne tak jednoznačně působí Vespertine - završení postgraduálního studia. Album uzavřené samo do sebe, na kterém se negativně projevuje tendence dělat přílišné umění – pro Björk patrně velmi osobní záležitost, pro posluchače stravitelné obtížněji. Jako o největším zádrhelu a slepé uličce v bádání nad nejoriginálnější kombinací zvuků se dá mluvit o doktorandské práci – albu Medula, které je postavené především na jedinečném hlasovém projevu interpretky. To se sice dá říct o všech ostatních deskách, nicméně zde se pracuje téměř výhradně s lidskými hlasy, které takto osamoceny působí prázdně a po dvaceti minutách poslechu až nesnesitelně. A konečně se dostáváme k aktuálnímu bodu výzkumné kariéry Björk. K velmi dobré zprávě – po tápání na předchozích dvou albech obhajuje ve svých jednačtyřiceti letech docenturu albem Volta, na kterém se poučila z nezdarů, vybrala to nejlepší ze všech předešlých alb (včetně Meduly, kde je toho i přes předchozí výtky ukryto zajímavého dost a dost) a nahrála nepodbízivé album, přístupné všem, kteří se nezaleknou překvapivě bohatých zvukových koláží. Úvod obstarává hned jeden z vrcholů alba a celé kariéry vůbec – úderná, přesto velmi spletitá singlová skladba Earth Intruders. Na ušní bubínky útočí silou islandského vulkánu. Je to šamanský obřad jednadvacátého století. Poté následuje zklidnění a přelévání různých nálad, ve kterých se každý může svobodně nimrat a nalézat své oblíbené pasáže, kochat se těmi nejpřekvapivějšími shluky industriálních a elektronických zvuků na straně jedné a smyčců a dechů, nejrůznějších perkusí či tradičních lidových nástrojů z různých koutů světa na straně druhé. Za zmínku stojí např. duet The Dull Flame Of Desire na motivy Tarkovského Stalkera (malinko mi to připomíná náladově podobný duet s Thomem Yorkem ze soundtracku k filmu Tanec v temnotách). Z barevného snu v závěru vyburcuje asi „nejurputnější elektrárna“ jakou kdy Björk nahrála – zneklidňující a burcující Declare Independence. Pokud jste to přežili, tak tep zklidní tečka My Juvenilie. Nevšední album, které si vynutí spoustu opakovaných poslechů, nebo odradí hned při tom prvním. Hodnocení: **** /fi/ ________________________________________________
KOSHEEN – DAMAGE Přiznám se, že jsem novinku bristolských Kosheen mnohokrát poslouchal a stále jsem nemohl přijít na to, jaká je. Napsat na ni recenzi byla pro mne docela výzva. Shrňme si nejprve fakta. Damage je 3. studiové album Kosheen. Třetí deska je stejně důležitá jako první – kterou o sobě kapela dává vědět a druhá, kterou potvrdí nebo nepotvrdí očekávání. Třetí deskou musí kapela dokázat, že si zaslouží zápis do historie…. Kosheen se proslavili především hitem Hide U z první desky Resist. Zde definovali svůj zvuk – elektronický potemnělý, naléhavý a křehký zároveň. Velkým překvapením bylo, že druhá deska Kokopeli zní v podstatě jako obyčejná „britská kytarovka“ nicméně i zde se dají najít velmi solidní momenty. Damage je mnohem bližší prvnímu albu – jedná se tedy o jasný příklon k elektronice (kytarami okořeněné jen velmi jemně). To považuji za dobrou zprávu! Další možnosti přirovnání k prvnímu albu se ale příliš nenabízí. Oproti Resist je mnohem sevřenější – na první poslech vás tu neomráčí nějaké jednoznačné hitovky. Skladby spíše vybízejí k opakovaným soustředěným poslechům – s jejich aranžemi si kapela pohrála. Čiší z ní radost ze studiové práce, ale bohužel taky trochu chlad. Písně jsou opracované do dokonalého tvaru, postrádají však živelnost, která je tak okouzlující třeba na elektrohymnusu Hide U. Většině skladeb přesto není možné upřít napětí a hypnotičnost a když se k tomu přidá netuctový vokál zpěvačky Sian Evans, vyjde nám solidní výsledek. Desce by prospěla kratší stopáž. V závěru totiž začíná působit trochu monotónně, přestože jsou paradoxně v téhle části ukryté nejzajímavější písně. Ubrat tři skladby z první poloviny, člověk by měl víc sil k vychutnání zbytku. Přikláním se k názoru, že Kosheen vydali dobrou desku. Kdo má rád zvuk kapel jako Mesh či Camouflage (nebo velmistrů stylu DM) bude potěšen. Komu se líbila více deska Kokopeli, bude patrně zklamán…. Hodnocení: ***1/2 /fi/ http://www.kosheen.co.uk/ (zde se můžete podívat např. na klip k titulní písni Damage) ________________________________________________
Tata Bojs - Kluci kde ste? Po odvážném (a zdařilém) tématickém Nanoalbu přichází Tata Bojs s písničkovou deskou, která nese jejich typický rukopis, ale přináší také některá překvapení. I zde najdeme skladby, ve kterých si pohrávají se slovíčky a slovními spojeními, přibyla však i trochu vážnější témata – tak vážná, jak je to jen u Tatabojs možné. I Tatáči už jsou třicátníci a pohlíží na dění okolo sebe s určitými zkušenostmi a snahou o jeho reflexi, k čemuž používají prostředků sobě vlastních. Jejich pohledy si nekladou za cíl problémy hodnotit nebo řešit.V písních, jako Chudáci nebo Eko echo se dotýkají ekologických témat – poukazují na to, že problém s globálním oteplování existuje navzdory tomu, co hlásá tmář z Hradu. Jsou zde úsměvné miniatury, jako Trilobeat či roztomilá Vítací, která také vypovídá, co je teď pro kluky aktuální téma („Ahoj děti, pojďte se nám narodit….“)… Deska má patrně dva jasné vrcholy – úvodní singlovku Pěšáci, jejíž text je sice zcela srozumitelný spíše zasvěceným, která ale srozumitelnost plně nahrazuje chytlavým refrénem a krásnými slovními přesmyčkami („…není malých rokenrolí…“). Druhým je téměř titulní Skovka – jediná údernější skladba, kterou kromě nápaditého textu pohání také propracované aranžmá. Oproti minulým deskám je zde ale trocha více vaty – ničím nezaujme třeba Nedám si, dík, skladbě Spáč by bohatě stačila poloviční stopáž. Desce by slušela aspoň jedna další svižnější skladba - působila by méně ospale. Ale i přes tyto výtky je to nahrávka, která se blíží vysokému standardu, nastavenému před lety vynikajícím Futuretrem. Fanoušky TataBojs nezklame a dobře zvolené singly podpořené zajímavým klipem můžou i nějaké nové nalákat…. Hodnocení **** /fi/ Ukázky skladeb z celého alba najdete zde _______________________________________________ Svůj komentář můžete vložit zde:
_______________________________________________ Další hudební postřehy /fi/ najdete na www.zajicvyjenamesic.com
|
|
Recoil
– subHuman
m
objednal. Ještě že tak! Možná bych se o ní ani jinak nedozvěděl, nebo by mne
nenapadlo za tímto projektem hledat Petra Marka, kterého znám z formace Nábytek.
Ta vystupovala před dvěmi lety na Letním filmovém maratonu a hrstku přítomných
(mne nevyjímaje) dokázala na parketu rozpálit.
Sunshine - Dreamer 
BJÖRK
- VOLTA
