Filmy – květen, červen (výběr z viděného) /fi/

Seminář španělského filmu

Nejprve tři filmy, které jsem měl možnost shlédnout na Semináři španělského filmu v Uherském Hradišti.

Mimo jiné jsme viděli dva snímky režiséra Imanola Uribeho, který byl jedním z hostů semináře. Nejprve snímek SEČTENÉ DNY. Dal by se zjednodušeně charakterizovat jako pohled do života obyčejného teroristy. Terorismus – pro Španělsko stále velmi ožehavé téma – je zde vyobrazován velmi netypickým způsobem. Snímek se soustřeďuje na dvě hlavní postavy -  člena organizace ETA a mladou narkomanku, která si na živobytí i drogy vydělává prostitucí. Do popředí jsou postaveny osudy těchto lidí, téma terorismu zůstává ve druhém plánu, je však přítomno velmi hmatatelně a zanechává velmi intenzivní zneklidňující pocit. Příběh nemá jasnou linii, jedná se spíše o několik epizod, ale také díky vynikající hudbě Josého Nieta drží diváka v permanentním napětí.

Druhý film Imanola Uribeho, který jsem si vybral, je žánrově odlišný UŽASLÝ KRÁL. Jedná se o historický film vyobrazující s decentním smyslem pro humor společenské konvence u španělského dvora, které do značné míry určuje a hlídá všemocná inkvizice. Ani mladý král není svým pánem a nesmí vidět svou manželku nahou. Pohlavní styk je z pohledu církve pouze prostředkem pro početí potomka a má být prost jakéhokoli potěšení či rozkoše (je nemyslitelné, aby při tomto aktu byli jeho aktéři nazí!). Poté, co mladý král spatří poprvé nahou ženu – prostitutku Marfisu, nehodlá se s tím smířit a je rozhodnut takto uzřít i svou manželku. A to je asi poprvé, co má vlastní názor a hodlá ho uskutečnit!

Film, na který jsem se těšil nejvíce, a který opravdu splnil má očekávání, je NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE od Luise Buňuela. Před časem mne uchvátil jeho film Anděl zkázy, jenž zobrazuje večírek skupiny boháčů, který se do nekonečna protahuje. Nikomu se z něj nechce odejít, protože z něj ze záhadného důvodu odejít nelze. To je přeci fascinující snová vize!

Hlavním problémem hrdinů (opět bohatých lidí) v Nenápadném půvabu buržoazie je tentokrát to, že nemůžou uskutečnit vůbec nic, protože je vždy něco přeruší. Nic, na čem se dohodnou, neplatí, o žádné postavě se vlastně nedá říct, jaká je. Prochází různými epizodami, které nemají ani začátek ani konec. Buňuel v těchto filmech zhmotňuje myšlenky surrealismu a ukazuje cestu dalším tvůrcům. Příkladem může být David Lynch, kterého bych bez nadsázky označil  za nejpopulárnějšího současného surrealistu.

Chvála Levných knih

Za rozumnou cenu se dá v Levných knihách pořídit neuvěřitelné množství filmových klenotů. Poté, co jsem si výrazně rozšířil znalosti o filmech Ingmara Bergmana, nechal jsem se uhranout filmy klasika japonské kinematografie Akiry Kurosawy. V Kurosawově díle se zajímavě kříží východní a západní tradice. Zajímavé je, že se ve svých filmech, které zasazuje do různých období japonských dějin, inspiruje klasickými příběhy evropského dramatu, jako například Shakespearem ve filmu Ran (Král Lear) a Krvavý trůn (Mackbeth) nebo filmy noir (Toulavý pes, Nebe a peklo). Ovlivnění západ – Kurosawa je však obousměrné, jeho samurajské filmy jsou nejednou předlohou pro klasické westerny (Yojimbo – Pro hrst dolarů, Sedm samurajů – Sedm statečných).

V souvislosti s Kurosawovými samurajskými filmy a Levnými knihami mne napadá ještě jeden film - VZPOURA režiséra Masaki Kobayashiho, pro který je společné zasazení do historické doby a představitel hlavní role – Kurosawův dvorní herec Toshiro Mifune. Jinak je to ale snímek docela odlišný. Čerpá více z tradic japonské kinematografie, ztělesněné především režisérem Kendži Mizogučim. Vzpoura je film, jehož děj mnohem více posouvají vpřed dialogy než akce. I přesto (nebo právě proto…) je v něm obrovské napětí a příběh spěje neodvratně k zdrcujícímu finále, ve kterém se hlavní hrdina postaví vůli svého pána a je nucen čelit následkům svého činu. Dlouhými rozhovory hlavních postav filmu, ze kterých postupně vykrystalizuje nezvratné rozhodnutí, mi trochu připomíná Mizogučiho čtyřhodinové drama Příběh 47 roninů z roku 1941. Na rozdíl od tohoto opravdu „echt“ japonského filmu je ale Vzpoura velmi dobře stravitelná i pro Evropana.

Nedávno vydaly LK také tři filmy maďarského režiséra Istvána Szabóa. Dá se hovořit v podstatě o trilogii, jejímž pojítkem je vnitřní boj hlavního hrdiny se svým svědomím, a také skvělý Klaus Maria Brandauer v hlavní roli. Nejsilnější z trojice těchto filmů je asi MEFISTO, který se vrací do období nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu. Hlavní postavou je herec, kterého zajímá především jeho kariéra. Příliš se nezajímá o politiku a dění v Německu mezi dvěmi válkami. Chce dělat svou práci – tedy hrát. To je mu umožněno i po vítězství Hitlera ve volbách, ovšem pouze za tu cenu, že bude loajální. Mefisto – jak je často příznačně přezdíván podle své nejoblíbenější role - postupně prochází zkouškami mravního charakteru. Své ústupky neustále omlouvá před kolegy, partnerkou a nakonec už jen sám před sebou. Tu a tam využije svého „přátelství“ s úředníky vládnoucí strany, aby někomu pomohl. Je však jeho jednání nezištné, nebo se snaží ulehčit svědomí? Jeho postava se dostává do vleku událostí a stává se postupně tragickou figurkou v moci totalitního režimu, kterému musí sloužit nebo bude rozdrcena. Hlavní motivací jeho chování začíná být strach. Ocitá se na cestě, ze které není návratu. Film klade základní otázky: Kam až lze zajít? Kde je hranice, kterou svědomí charakterního jedince nesmí překročit?

No, příště snad něco i o současných filmech…..

zpět