 |
|||||
|
|
|
 |
|
|
|
|
Veselský seminář ruského filmu naposled ( 11. - 13.11. 2011) Tak nastal ten kýžený listopadový čas, který byl tradičně v našich rodinných kalendářích vyhrazen pro filmový úprk na Jižní Moravu. Naše tradiční duo Jirka a já se přesouvalo do Veselí již v páteční odpoledne. Mimo tradiční filmové hody se totiž konala ve Veselí také valná hromada Asociace českých filmových klubů, kde jsem měli příležitost reprezentovat náš klub. Na páteční podvečer bylo naplánováno neformální setkání zúčastněných klubistů a na tom jsme nemohli chybět…Sobotní asociační schůzování bylo jako vždy nezáživné a zmíním se o něm jen okrajově v popisu sobotního dne. Jízdu jsme tentokrát vedli mimo Zlín přes Luhačovice, Uherský Brod a Vlčnov a musím říci, že to byla dobrá volba. Po více jak hodince jízdy jsme mohli pozdravit usměvavého byvšího ředitele veselského kulturáku a dnes již ředitele kulturáku a kina v Hodoníně Marcela Řimáka a spoustu dalších filmových maniaků, které už známe z našeho semináře nebo i odjinud. Ruský seminář měl ve Veselí tradici a v sále na projekcích míval pravidelnou návštěvnost od 30 do 100 diváků. Kino ve Veselí, i přes úspěšnou digitalizaci, je stále veliké, vrzající a svým způsobem nevhodné pro filmové projekce – zadek bolí, sedadla jsou už také za svou životností a staroba interiéru je cítit na každém kroku. Nová ředitelka s tím bude mít ještě hodně práce a vedení města asi kupu finančních starostí. Programově byl letošní seminář ruských filmů opět zaměřen spíše na méně známé perestrojkové filmy. Což nás velmi potěšilo. Po registračních procedurách jsme stihli ještě velký kus dokumentárního film režisérky Mariny Goldovskaje SOLOVECKÁ MOC (1988). Film byl tradičním dokumentem o jednom z nejtěžších žalářů v tehdejším Sovětském Svazu. Soustroví Solovky je skupina ostrovů v Bílém moři. Napřed je osídlili mniši, pak carské vojsko vybudovalo hraniční pevnost a v něm carské vězení. Po Velké říjnové revoluci, která byla v listopadu, přišli čekisté, vyhnali mnichy a ze všech budov na ostrově vytvořili tzv. „Severní tábory zvláštního určení“ a Solženicin ve své knize Soustroví Gulag popsal jaké to tam bylo… Film svým obsahem burcoval lidskou mysl k zamyšlení nad tím, čeho všeho je člověk v rámci zvrácených ideálů schopen uskutečnit na lidech, kteří nesdílí názor jaký hlásá totalitní moc. Výpovědi přímých účastníků věznění, většinou ruské inteligence, drtivě hovořili o nelidskostech mnohaletého žalářování. Na druhé straně byl ve filmu využit i názor jednoho z věznitelů, který věznění popisoval jako selanku a místo téměř svobodné… Starý člověk si mnohdy už ani nepřeje vědět, že se celý život mýlil a nemůže připustit, že jej žil špatně. Neprozřel. Dokument je setříhán s dobovým „výchovným“ filmem sovětské moci, který je podobný tomu, který natočili Němci o židovském ghetu v Terezíně. Takže srovnání komunismu a fašismu jako totalitní a likvidační společnosti je naprosto v pořádku. Hodnocení: Milan *** Jiří *** Pak jsme museli učinit své ubytování. Poprvé a naposledy jsme změnili místo svého přebývání ve Veselí na internát obchodní školy. V tom Veselí je vše takové omšelé… Kromě finančního úřadu, zušky a nového Kaufu za kinem… (Jiří: A co náměstí a úžasný klášterní kostel?). Ještě jsme našli něco času na asociační diskuzní večírek a pak šupajdili na noční kino. Posledním pátečním filmem byl celkem ceněný film Jurije Kary ZÍTRA BYLA VÁLKA (1987), který fragmentově popisuje krátký časový úsek před počátkem Velké vlastenecké války. Ocitáme se v provinční škole a její ředitel vzpomíná na žáky posledního ročníku. Celý film je černobíly, jen ve dvou okamžicích, kdy prožívají studenti chvíle opojení něco svobodně říci , nebo jsou nadšeni přírodou, se film mění v barevné sekvence. Jinak je to taková docela neradostný film, který popisuje stalinské represe všude – školou počínaje a rodinou konče. To celé pak umocňuje bezvýchodnost mladé generace, jednotlivých studentů třídy, jejichž smutné osudy nám ředitel vypráví… Z hereckých postav stojí za zmínku Natalija Něgoda, pro kterou to byl debut, aby se pak mohla proslavit v hlavní roli známého pěrestrojkového snímku Malá Věra. Hodnocení: Milan *** Jiří *** (ale je třeba brát z rezervou, neboť jsem na nějaký čas zadřímal J) V brzkém a mrazivém sobotním ránu jsme stihli před asociačním jednáním jěště docela poučný film režisérů Zachara Agraněnko a Eduarda Tisse NESMRTELNÁ GARNISONA (1956). S ohledem na dobu vzniku se jednalo opravdu o nehynoucí oslavu obránců hraniční pevnosti Brest, která jako jediná nějakou dobu vzdorovala náporu Němců při přepadení Sovětského Svazu… Entré filmu samozřejmě nehovořilo o tom, jak se Rus dohodl s Němcem a rozdělil si Polsko. Jak se mocensky tyto dva totalitní předválečné státy v té době doplňovali… Tady šlo o čirý heroismus a komunistickou agitku, která nemohla zakrýt to, že obránci opravdu skoro do jednoho padli. V tom byl film pravdivý, stejně tak dobře episodicky zachytil pohled do očí smrti u jednotlivých obránců a jejich rodin. Filmařsky film navázal na to nejlepší , co sovětský film do té doby udělal. Hodnocení: Milan ** Jiří *** Já jsem pak odběhl na asociační valnou hromadu. Jirka šel po svém programu. (Jiří – Prověrka osudem – Aleksej German, 1979 – výborný partyzánský film, který řešil otázku viny a možnosti tuto vinu odčinit jednoho Vlasovce, tj. ruského vojáka ve službách Němců. Hodnocení ****1/2). Na Valné hromadě mne uspokojilo to, že se daří umořit dluhy z doby hýřivých Letních škol. Neuspokojilo mne, že Asociace se dneska chová jen jako neziskový pořadatel LFŠ a distribuční společnost . Tam, kde funguje klubová činnost a ne jen kinoprojekce pod názvem filmový klub, však asociace přináší velmi málo. Na to by přece 20timilionový rozpočet mohl myslet… Chtělo by to více opravdu klubové neziskové činnosti a poradenství pro kluby, které něco dělají. Také rozmělnění vlajkové lodi, Projektu 100, do nějakého čtvrtletního profilu se mi nezdá… Asociační rada se téměř neobměnila a jediným novým členem se stal právě Marcel Řimák. Naše názory tak určitě nezapadnou… Ale pojďme k dalšímu filmovému programu. V odpolední čas jsme viděli dva opravdu skvělé přestavbové snímky. Prvním byl film E. Rjazanova GARÁŽ (1979), ostrá komunální satira blízká bulharskému filmu Zásah odborníka (Teplo), která však byla o level výš díky hereckému koncertu lidí řešící absurdní situaci v uzavřeném prostoru. (Já bych zmínil ještě filmy 12 rozhněvaných mužů a Anděla zkázy, které to svým způsobem trochu připomínalo…. J.) Film je vynikají satirou na poměry v reálném socialismu a asi proto byl v československých kinech uveden až na konci 80tých let, kdy už se i u nás mohlo vyslovovat slovo „pěrestrojka“. Hodnocení: Milan ****1/2 Jiří *****. Ještě výše musím hodnotit vynikající kousek z téhož roku film Gleba Panfilova TÉMA (1979), vítěze Berlinále v témže roce. Film o vztahu stárnoucího intelektuála – dramatika, a mladší ženy trochu připomínal bulharskou Bariéru, kterou jsme letos uvedli na naší přehlídce bulharského filmu. Oba filmy se však s tématem vypořádali jinak a Bariéra byla nakonec více mysteriózní. Téma je filmem, který se s intelektuály nemazlí, ale na druhé straně nechává hlavního hrdinu v krizi prozřít. Tato očistná katarze je vždy dobrá, aby člověk chtěl a mohl žít dále. Provinční ruské městečko je skvělou kulisou tohoto psychologického dramatu. No a potěšení na mé straně, krásná a pihovatá Inna Čuriková (škaredá Marfuša z Mrazíka) v roli oduševnělé nechtěné „ múzy“ a „zrcadla“ stárnoucího umělce. Hodnocení: Milan ***** Jiří ***** Po těchto dvou filmových lahůdkách jsme nemohli minout naši oblíbenou zakouřenou černohorskou hospůdku ve Veselí. Výborně natočená 11 i řezané. Po několika kouscích a věčeři ve vzdálenější Astorii jsme s pracujícími žaludky šli na poslední sobotní film. Dvouhodinovou pecku Vadima Abdrašitova SLUHA (1988). Nevím proč zase na konec takový náročný film? To je tajemství veselského semináře. Spánek se nám dral do očí. Já na to byl o poznání lépe (jen dva výpadky) oproti Jurovi, kterému film po půlhodině odešel…Sluha je filmová podivnost hodná Franze Kafky nebo Bulgakova (Mistr a Markétka). Několik časových rovin těžko uchopitelného filmu v nichž hlavní protagonisté stárnoucí funkcionář a mladičký fanatický hoch (jacísi „bílí ďáblové“) potkávají sami sebe vytváří paradox a ukazuje jak málo se lidé v čase z podstaty mění…Hodnocení: Milan****, ale chtělo by to ještě jednou vidět v zjitřelém stavu… Jiří: **** (za dojem, který z toho mám… Pokud bych neusnul, možná by to byl plný počet…) Neděle nás zastihla od rána na dalších dvou filmových lahůdkách. Film Sergeje Solovjeva ASSA (1987) skvělým způsobem kombinoval tajemnou a svým způsobem dekadentní zápletku s milostným trojúhelníkem . Solovjev se pokusil o určitou diváckou přitažlivost snímku, seč má radši komorní psychologické portréty a díky účasti a hudbě skupin rockových skupin Akvárium, Kino a dalších se mu to povedlo. Film měl v SSSR vysoké návštěvy a byl vyroben ve více jak 150 distribučních kopiích. Moc zdařilý a nezvyklý film, který je typicky pěrestrojkovým „dokumentem“ duchu doby. Závěrečná píseň s novým zpěvákem jednoznačně ukazuje na touhu společnosti po změně. Pro Rusy povzbudivý je i název filmu vycházející z hebrejského „assa“, které vyslovili izraelité u Araratu - Bůh vytvoří důležitý a silný národ, kéž by to bylo blízké i nám…Hodnocení: Milan****1/2, Jiří: ***** (ta muzika….) Posledním nedělním filmem, který jsme stíhali byl snímek Vadima Abdrašitova PLUMBUM-NEBEZPEČNÁ HRA (1986). Vynikající scénář dvorního Abdrašitova scénáristy Alexandra Mindadzeho se soustředil sice na málo pravděpodobnou lidskou situaci, kdy malý výrostek chce fanaticky činit spravedlnost a dělá „spolupracovníka“ pomocné stráže milice. Film byl pro mne filmovou lahůdkou.Sevřený příběh a skvěle natočený, který nutil k přemýšlení. Film ukázal na to jak nedostatek citu vede k naprosté citové vyprahlosti, která se dá potom nahradit čímkoliv. Plumbum- přezdívka kluka (měkkost kovu poukazující na jeho ohebnost a vlezlost do všech situcí a jedovatost kovu poukazující na to, že dokáže zničit vše živé…) je více než symbolická. S nikým ve filmu se nemůžete ztotožnit a kluk na vás působí jako lidská obluda, který má dva záblesky citu s ženou, kterou pronásleduje – jednou, když ji usne na rameni a řekne ji ve spánku maminko… a podruhé, když dojde ne jeho vinou k porušení slibu, který té ženě dal a běží za odíždějícím vlakem. Závěrečná mysteriozní scéna letu dívčina těla je skutečně skvělá… Hodnocení: Milan *****, Jiří ***** Z veselského semináře jsme museli prchnout ještě před závěrečnou očekávanou tečkou kafkovskou filmovou absurditou MĚSTO ZERO. Nicméně Jirka ji hbitě někde sehnal a tak ji mohu po letech opět uvidět. Tak se těším. Město Veselí nad Moravou se rozloučilo se semináři, které z velkou chutí a odhodláním organizoval Marcel Řimák. V letošním roce jej už bohužel ze zdravotních důvodů nenavštívila další dobrá duše přehlídky paní Galina Kopaněva. Co do odbornosti úvodů ji skvěle nahradil Tomáš Hála z Národního filmového archivu. Jeho úvody měly potřebný přesah a výborně dotvářely prostor k nazírání na sledovaný film. A na úplný konec , ať žijí filmové semináře organizované s Marcelovým přispěním v Hodoníně!
17. listopadu 2011 Milan Kostelník
|
