 |
|||||
|
|
|
 |
|
|
|
|
Lyrickým Veselím s ruskými filmy Veselí jsme navštívili před rokem, při posledním semináři ruských filmů. Filmové zážitky odtud z Veselí, kde jsme viděli „pěrestrojkové“ ruské filmy byly velmi silné. Plni očekávání jsme s Jirkou Fialou cestovali v pátek 12. listopadu do Veselí nad Moravou. Jirku jsem nabral ještě bez časové tísně ve Valašské Polance, ale brzy jsme zjistili, že jízda pátečně odpoledním Zlínem je nekonečná. Po třičtvrtě hodině plížení jsme sice Zlín zdolali, ale již od Napajedel byla cesta opět „zarůbaná“. Museli jsme tedy dát vale prvnímu naprogramovanému filmu. Jízda Vsetín – Veselí nám trvala dvě hodiny a přitom je to nějakých 70-80km...Veselí nás uvítalo teplým a slunečným počasím takže jsme ani neměli pocit, že by byl podzim. Mnoho lidí by si ťukalo do čela proč vlastně tak pěkný čas trávíme zavřeni v kině. Ale možnost vidět tyto filmy jinde nemáte. ubytovali jsme se ve stále nehostinějším hotelu Veselan. No, kde na ten název chodí, když vás tam nic veselého nečeká? Je to téměř jediné zařízení hotelového typu v tomto kdysi krásném městě (zejména stará část pohlazuje, to co je za řekou „nové“ je typickým znakem komunistického urbanismu) a tak „světe div se“ nebyli k mání pokoje s příslušenstvím (že by návštěvníci semináře vyprodali tento místní alkrón?). Museli jsme potupně využívat společných WC, které byly značně nevábné a pokoj smrděl kouřem... Hotely, kde se smí kouřit nesnáším, nebo snad takové ani nejsou, jen ve Veselí... Ale nebyli jsme tam kvůli spaní. Po ubytování jsme ihned přešli přes rozlehlou pláň veselského náměstí do kina Morava. Koupili registrace a vyrazili na obhlídku Veselí s touhou završit cestu nějakým pivním zážitkem. Protože jsme fajnšmekři a „gábinu“ ani jiné patoky nepijem, narazili jsme na naši oblíbenou hospůdku s krytou zahrádkou hned vedle veselského kláštera a kostela. Zde nás překvapila výborná černohorská 11, skvěle natočená a slastně pitelná. Určitě zatím náš nejlepší veselský pivní zážitek. Po chvíli se ve dveřích zjevil náš kamarád Pepa z Hradišťa a hned jsme si měli co vykládat o filmech, o životě a strastech a slastech kinařiny.
Protože tato zastávka byla jen intermezzem v nepřetržitém toku filmových zážitků obrátím pozornost na samotné filmové dění. Uvodem musím podotknout, že tak jako vždy na veselském ruském semináři, filmy zasvěceně uváděla paní Galina Kopaněvová. Společně s ředitelem místního kulturáku a filmovým nadšencem Marcelem Řimákem jsou těmi hlavními postavami, které se zasluhují o to, že Veselí má tak ojedinělou každoroční akci... Divoká holubice / SSSR / 1986 / 100min / režie: Sergej Solovjov Tento film jakoby navázal na vynikající sérii filmů z loňského ročníku. Svěží avantgardní dílo, které Solovjov natočil v Kazachstánu, když tam hledal nové studenty pro VGIK. Minule jsme viděli film Zastávka jednoho z jeho kazašských studentů. Solovjev se ve svém díle sice jakoby obrací ke křehké duši dorůstajícího kluka, ale předkládá nám drama, které má plno atributů filmu pro dospělé. Jsme v roce 1946. Evakuovaná rodina v Kazachstánu živoří. Matka umřela. Otec válečný veterán učí domobranu a není schopen být dobrým otcem, ač se o to neohrabaně snaží. Mezi tím se objevuje řada dalších figurek, které město ovládají skrze téměř gangsterské chování. A do toho všichni pěstují holuby a ty tam taky jde. Závěrečná katarze, která přiblíží syna k otci je morální výzvou pro všechny otce dospívajících synů. Vynikající filmové dílo. Hodnocení: Milan*****, Jiří ****. Po pauze na na večeři v pizzerii Květoš (nejlepší pizzu stejně dělají ve Vsetíně) jsme zavítali na druhý páteční film: Válečná romance / SSSR / 1983 / 92min / režie: Petr Todorovskij. Velmi dobře udělané retro nás opět vrhá do poválečného Sovětského Svazu. Tentokrát je nám vyprávěn příběh neopětované lásky, která vznikla na frontě a znovu se vyjevila při náhodném setkání po válce. Pokus naplnit iluzi lásky s někým koho vůbec neznám a pokoušet se jej změnit , je příběhem, který se ve filmech často opakuje. Todorovskij to udělal vkusně a velmi filmově. Vynikající Inna Čurikova v roli intelektuální a (ne)chápající manželky hlavního hrdiny, zde vytvořila jednu z krásných rolí „škaredek“, které ji filmové plátno nezaslouženě přisoudilo (asi ji ta Marfuša z Mrazíka zůstane navždy). Hodnocení: Milan ***a půl, Jiří ** (Zde nesdílím Milanovo nadšení - film byl sice komický, ale mám pocit, že jinak než autoři zamýšleli. Nicméně jsem rád, že jsem jej viděl) Sobotní jitro patřilo filmu: Přišel voják z fronty / SSSR / 1971 / 86min / režie: Nikolaj Gubenko. Toto filmové dílo můžeme směle zařadit k vrcholným filmům ruského realismu jako byli Jeřábi táhnou nebo Balada o vojákovi. Scénarista Vasilij Šukšin se sice možná trochu nevyhnul budovatelskému poválečnému patosu, ale asi tomu tak tehdy bylo. Jinak širokoúhlá , černobílá , zablácená nehostinnost válkou zničené ruské krajiny na vás kape z každého metru filmu. Gubenko natočil snad nejopravdovější film, který zaznamenává jak poválečnou bídu tak i trosky, na kterých muselo být vše neuvěřitelnou silou lidského ducha budováno znova. Sám si ve filmu také zahrál jednu z hlavních rolí. Krásný film, který stojí za to vidět. Hodnocení: Milan ****, Jiří **** (Přestože film ukazuje bídu válkou zničeného Ruska a je i kritický k neschopnosti státu (strany) pomoct lidem ve vesnicích, které lehly popelem, zůstává tak trochu na půli cesty. Autoři patrně balancovali na hraně toho co si mohli v roce 1971 dovolit. Film nepostrádá klasický sovětský heroismus. Dojemné pasáže jsou opravdu dojemné. Bláto opravdové a zima mrazivá. Řemeslně je to natočeno rovněž dokonale. Tím, že se neříká celá pravda to ale není úplné.....) Náš dopolední filmový program doplnil další Gubenkovův film: I život, i slzy, i láska / SSSR / 1984 / 103min / režie: Nikolaj Gubenko. Film z prostředí domova důchodců byl nepatetickým filmovým dílem o hledání lidské důstojnosti. Mladá nová doktorka přináší do oprýskaného a komisního zařízení pro „vyvolené“ seniory nový vítr a vrací odcházející generaci chuť do života. Trable a intriky seniorů jsou filmově věrohodné, ale počínání doktorky a její boj s komisním ředitelem ústavu jsou neuvěřitelné a filmu ubírají realismu, který získal ztvárněním ubytovaných seniorů. Hodnocení: Milan ***, Jiří **** (Připadalo mi to naopak docela uvěřitelné. A mám pocit, že se to ani nemuselo odehrávat v Sovětském svazu, ale kdekoliv na světě....) Náš odpolední sobotní program začal filmem Pět večerů / SSSR / 1978 / 103min / režie: Nikita Michalkov. Ranný Michalkov nám předkládá pozoruhodné retro z 50. let vycházející z dramatu A. Volodina. Uzavřená společnost několika postav se věnuje tomu co bylo, co kdysi prožili a s odstupem několika let to hodnotí. Pochopili, že smyslem života není jen pracovní vypětí a sebeobětování. Zajímavou je „srážka“ ruského mládí, na kterém se projevilo „chruščovovské tání“ s předválečnou generací, která se smiřuje, že některé věci jsou jinak než chtěli. Celé je to divadelní, odehrává se to ve dvou bytech a trochu mi ta divadelnost zarezonavala s jinou divadelní hrou na filmovém plátně Kdo se bojí Virginie Woolfové? Kde se také řešil mezigenerační problém, ale scény jsou daleko krutější. Sevřenost divadelního prostředí dala stejně jako v tomto filmu vyznít všech polohám povah hlavních hrdinů. Michalkov natočil mistrovské dílo, se skvělou kamerou i hereckými výkony. Hodnocení: Milan *****, Jiří ***a půl Po nadílce 3 filmů jsme věděli, že musíme na chvíli vypnout. Naše cesta vedla do kouzelného a tajemného zámeckého parku ve Veselí. Nádherná procházka před setměním se zakončila v naší oblíbené hospůdce s černohorským pivem. Řešili jsme zde dramaturgii naší akce s bulharským filmem příští rok a čas rychle plynul a pěna neklesala... Naším dalším sobotním a mnou očekávaným snímkem byl film: Nádraží pro dva / SSSR / 1982 / 124min / Eldar Rjazanov. Film jsem měl možnost před lety vidět v rámci tzv. Letního filmového festivalu pracujících. Zejména jeho romantická lovestory, která prochází celým filmem je vynikající a hodna téměř hollywoodských rozměrů. Film byl natočen jako dobrá zábava. Nepopadáme se za břicha, ale občas vykouzlí úsměv, který dlouho vytrvá. Vynikající výkon Ljudmily Gurčenko je doprovázen hereckou kreací Olega Basilašviliho v roli zapomenutého cestujícícho a „druhého“ milovníka. Nikita Michalkov si pak střihl roli protřelého průvodčího a odmítnutého „prvního“ milovníka. Konverzačně a scénaristicky skvěle udělaný film. Na uvěřitelnost a reálie se v tuto chvíli nehraje - prostě tak asi Sovětský Svaz nevypadal. Ale film zůstane filmem a já se bavil úžasně...Hodnocení: Milan **** a půl, Jiří **** (I přes úctyhodnou stopáž film nenudil ani chvíli...) Poslední film sobotního večera, nebo spíš noci jsme už nedali. Střídavě jsme s Jirkou u tohoto neuchopitelného snímku klimbali. Snímek Když padá hvězda, tak unikl našemu zhlédnutí. Nějak jsme se nemohli dostat do děje. Byl-li tam nějaký. Považujeme za dramaturgicky nesprávné zařadit jako poslední noční film - flák, na který musíte mít všechny smysly napnuty. Nedělní ráno jsme vypadli z ubikace a zasedli k filmové lahůdce, kterou jsme sice již viděli , ale tento film můžeme zas a znova. Jdi a dívej se / SSSR / 1985 / 145min / Elem Klimov. Tento film je válečným arcidílem, které nás zavede do pekla partyzanské války v Bělorusku. Klimov natočil apokalyptické dílo, u kterého sedíte přikování k sedadlům a zažíváte hrůzu na vlastní oči. Proměna mladíka Fljory – dítěte ve ztrhaného a hrůzou prošedlého jinocha je autentická. Nikdy jsem nic takového neviděl a míra naléhavosti je neuvěřitelně silná. Jste prostě u toho. Tento film by si měl každý povinně prožít, aby si uvědomil co je válka, nenávist a hranice lidskosti. Závěrečné střílení „na Hitlera“ je vynikající zkratkou. Je to alegorie, kam až může víra v různé vůdce zajít a zároveň kde jsou hranice nenávisti. Fljora do posledního obrazu, který se mu zjeví, kde je Hitler jako dítě z matkou již nevystřelí.... Jiří ***** (Jeden z nejhrůznějších a zároveň nejuvěřitelnějších válečných filmů vůbec....) Závěrečný film semináře Komisařka jsme nechali na nějakou DVD projekci, neboť jej před nedávnem vydaly Levné knihy. Kino i seminář jsme kolem poledne opustili. Letošní Veselí předložilo opět velmi kvalitní nabídku ruských filmů. Lyrika z názvu se sice v závěru přenesla do apokalypického běsnění, ale i tak tam povětšinou byla přítomna, ať už ve vztazích návštěvníků mezi sebou, tak i ve filmech , které jsme mohli vidět.
Zapsal: Milan Kostelník
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||
